P.S. Miluji se
Ženská ZáležitostKdyž si vzpomenu na to, jakou vnitřní bolest jsem prožívala, co všechno jsem se domnívala, že musím přetrpět, láskyplně si to odpouštím. S pochopením pro sebe samu. Dnes už vím, že když jsem se domnívala, že trpět je normální. Že vnitřní bolest, depky, pocity marnosti a strach o život každý den, snažit se více a více, a přitom sbírat drobky, které na mě zbydou je prostě fakt, který tak je. Který nemám možnost změnit, protože mne vychovávali k tomu, že si to zasloužím. Jak děsivé.
Miluji se a každý den děkuji sobě samé, že jsem si zvolila sebe.
Že jsem měla tu odvahu „vzdát se“ pomyslně spokojeného života, který je nám předkládán jako zaručený recept na úspěch a spokojenost a na štěstí. Ve kterém jsme součástí stáda, které neohrožujeme, nevyčníváme.
Miluji se každý den, když si vzpomenu, jak jsem se bála vstoupit do neznáma tím, že jsem v sobě našla sílu odejít od partnera, který mne psychicky a fyzicky týral. Zdánlivě vysněná partie. Nikdo netušil, co se děje za zavřenými dveřmi a moje srdce řvalo bolestí. Když si to nesete z domu, nastavení, že nemáte zastání, protože narcistní matka miluje svého syna a i kdyby mne zabil (což se opakovaně dělo, kdy mi šlo vážně o život. Vlastně, prakticky denně, po dobu, než sourozenec odešel z domu a pak vždy, když se vracel), že je to v pořádku, tak pak si tato nastavení projektujeme do života denně. A čím více se to snažíme změnit tím, že se snažíme být ty vyhovující= tak jak nás formovali, tím více se celá situace zhoršuje. Za jakých podmínek jsme se měly cítit bezpečně, mělo být o nás postaráno. Mělo by. Protože já si velmi dobře pamatuji na to, kdy jsem neměla co jíst. Kdy jsem si musela půjčovat od spolužačky peníze na základní hygienické potřeby. A přitom navenek spořádaná rodina. Následně se rozpadla, a přesto to zvenku mělo tak vypadat.
Miluji se za to, že jsem měla tenkrát tu odvahu postavit se sama za sebe. Věřit v sebe, že se zvládnu sama o sebe postarat. I když mi ex partner říkal, rád připomínal, že bez něj chcípnu hlady a nevydělám si ani na slaný rohlík. Život mi tehdy ukázal, že když si zvolím sebe, tak se mi otevře. A to i když jsem tenkrát procházela zkouškou ohněm, protože mi zrušili pracovní místo. Měla jsem se lépe, než sním.
Miluji se za to, že jsem našla v sobě odvahu o tom všem mluvit a sdílet to. A to i proto, abys věděla, že je to v pořádku. protože to, že něco takového prožíváš možná ve svém životě i ty, neznamená to, že bys měla trpět a někoho zachraňovat svou láskou. Mluvím o tom proto, protože v našich hlavách stáel panuje nastavení, že o tom, co se děje za zavřenými dveřmi se nemluví. Aby se tak jako že „chránila slusnost a dobrá pvěst rodiny“. jediné, co se tím děje je to, že se za zavřenými dvěři odehrává násilí a zneužívání a děti o tom mlčí, protože mají pocit, že když se o tom nemluví, tak je to normální. Není. A nejen to. Díky tomu, že se o tom nemluví jsou stigmatizovány oběti, které na to s pocitem viny a studu zůstávají samy. Iděál rodiny, jako bezpečného místa, je tady u nás přeceňovaná iluze. Mnohem více lásky, přijetí, podpory a bezpečí se Ti může dostat u zcela jiných lidí, kteří Ti vstoupí do života a budou tě vidět, tvou krásu a jedinečnost a budou tě za to, mimo jiné milovat a oslavovat.
Miluji se za to, že jsem si dovolila postavit se sama za sebe právě tím, že jsem si nastavila hranice s těmi lidmi, kteří pachatele násilí a zla kryjí tím, že i když to vědí, tak dělají, jako kdyby nic. Tichý souhlas, je ve své podstatě schvalování událostí a schvalování chování pachatele. Tedy spolupodílení se na tom. Bylo to těžké a bolavé. Ale každá z nás má právo na přijetí a láskua bezpečí. A někdy to mezi těmi rodinnými příslušníky nejde, zejména, když odmítají sebereflexi. Není nutné setrvávat mezi těmi, kde nepatříš. Chtít být viděna a přijímana těmi, kteří toho nejsou schopni, protože jsou pro Tebe emočně nedostupnými. To dřív pokvetou kameny.
Miluji se za to, že i když jsem žila prací. A domnívala jsem se, že když budu ta úspěšná-protože jedině když jsem vyhrála důležitý závod, třeba jako mistrovství republiky, dostane se mi nějaká malá odměna. Žádná sláva, samozřejmě. Narcistní matky se tím budou chlubit, aby to všechno měly pro sebe, a dítěti se nechá iluze, že se musí snažit ještě více, protože pro ně je to jako návyková droga. Když to matkám přestanete dávat, začnou vás ničit.
Takže já makala jak blázen a do toho si přitahovala čím dál tím temnější a horší predátory, jak muže, tak ženy. Ať už v podobě kolegyň, nadřízených, kolegů. Kteří byli tak toxičtí, radioaktivní, že by Vás ta radiace zabila i v několika ochranných oblecích proti ozáření. Bylo to doslova a do písmene smrtelné. Čím více jsem se snažila, tím to bylo horší. Pochopitelně, protože čím větší Světlo jste, tím více stíny děláte temnými. Tím více osvětlujete, kým ve skutečnosti jsou. Ne, opravdu ne každý je Láskou. Jen se bojí lidé to říci nahlas ze strachu, že pak oni tou Láskou nebudou. Opak je Pravdou.
Tehdy jsem v sobě našla sílu znovu se postavit sama za sebe a odejít. I když ten příběh o tom, jak nadřízený si vymyslel, že jsem dala výpověď, aby mi nemusel dávat odstupné, odměny, na které jsem dle splněných prodejů měla nárok, o tom, jak mne podvedla právnička, která hrála mrtvého brouka po tom, kdy tady přijelo vyšetřovat moji šikanu komando z Ameriky – ano prosím, tak o tom až zase někdy jindy.
Já jsem tehdy nevěděla, co bude. Jen jsem věděla, že mi na sobě záleží více, než abych trávila svůj život, svůj milovaný život a čas s tak odpornými lidi. Doslova.
Měla jsem rámcovou představu, že chci tvořit. Svůj život. Ne žít bolest. A že jsem schopná pracovat „sama na sebe, že nepotřebuji nikoho, aby mne ohodnocoval, okrádal na právoplatné odměně, skrze to mne znehodnocoval a ponižoval. protože jsem schopnější než oni. A to byl ten problém. protože nesebevědomý kokot na vedoucí pozici, který mi i řekl, že vlastně neustále v každém okamžiku o sobě pochybuje. Schovává to za workholismus. Absolutní neschopnost vést lidi. Jak jinak, když to byl EQ omezený jedince, mistrovsky to chovávajíc za masku ideálního otce. A vy ještě navíc odhalíte, že dává úplatky. Je prostě rozbuška, která kolem Vás chodí a potřebuje Vás zničit, že jo.
Uvnitř mne už to všechno řvalo, že je čas. A na co?
Na mne. Na mé nitro. Na to, co tak křičí a volá po uznání. Na to, co si přeje být vyslyšeno, uviděno, uznáno. Na tu mou část, která touží po uznání, jménem Láska. Na mé skutečné celistvé Já. Na to, začít žít svůj život. ne to krájet den za dne, týden od týdne, k víkendu a volnu. A plánovat dovolené a jako že vnější atributy, které máme žít, když máme žít ten jako že spokojený život.
Když se člověk vysloví, žena, když se vysloví a rozhodne se sama pro sebe. Ze své svobodné vůle. Pak je to akt radikální, absolutní sebelásky. Protože se tím rozhodne vzít si nazpět svou vlastní moc. Vzít si nazpět svou vlastní sílu. Pak začne bourat to staré, které ji její sílu vzalo. Nastoupí transformační cestu hrdinky=její vlastní cestu.
Všem vždy říkám narovinu, že jestli čekají cestu lemovanou sedmikráskami, na růžovém obláčku. Tak ať ji ani nezačnou. Protože ji nedojdou. Ta cesta taková jednou bude. Ale až poté, co člověk, žena projde tím vším trním, které ji odděluje od ní samotné. Od její lásky, kterou má ve svém srdci. Než odhalí, osvětlí ty stíny, ve kterých stojí její části odděleného Já, pocitů. Než uzdraví své Božské Vnitřní dítě. Ten aspekt v sobě, který je dokonalý už jen tím, že prostě je.
Ta cesta je plná bolesti. Ne, že bych ti to přála, že musíš trpět. Takové kraviny jako těžko na cvičišti, lehko na bojišti ti tlouct do hlavy nebudu. Protože nemusíš v životě ani dřít, ani dřít jako horník v dole, abys měla doma almužnu.
To se říká, protože je otrokářský vzorec nesoucí se v kolektivním podvědomí, který je nemocným patriárchátním vyjádřením vykořisťování.
Můžeš vydělávat peníze, i když relaxuješ. Protože energie peněz, jsi TY.
Takže nemusíš. Ne-musíš. Musíš jedině tehdy, když děláš něco za podmínek, za kterých má být naplněna Tvá nenaplněná potřeba. V daný okmažik jednáš z pozice zraněného vnitřního dítěte, které musí, proto aby byla naplněná jeho nenaplněná potřeba za určitých podmínek, kterou Ti určovavala „autorita“. Tak proto.
To je Tvé Božské Já v podobě vnitřního dítěte, které bylo na rodičích odkázáno a které si myslí, že i když žije v dospělém těle, musí plnit podmínky, za kterých se mu dostalo toho, co bylo tak důležité, že se díky tomu muselo vzdát svého mocného JÁ. Své moci. protože tehdy, jsi jsme jako děti neměli jinou možnost volby. A proto ta volba, to rozhodnutí se pro sebe, je ten klíčový okamžik, kdy volíme sebe. A říkáme tím ANO samy sobě.
Ta cesta je klikatá a má spousty zákrut a zatáček, nečekaných zvratů a propadů. Kroutí se jak had. Proto nazýváme probuzenou energii Kundalíny. Stoupá směrem od Země a spojuje ty části Tebe samé, které mají být uzdraveny a propojeny. Aby Sestupná Síla, světlo, mohlo být Zemí integrováno zpět do těla. Je to cesta, kdy se znovu obnovují energetická nastavení Bezpodmínečných Práv daných Stvořením. Být milovaná, přijímaná, žít v hojnosti, bohatství, Lásce, prožívat radost a štěstí. Smysluplného života, toho, co tě sytí, Tvou duši, Tvé Já. Mít přístup k Vědění, k informacím a byt respektovaná a vyslyšená. Tvořit si vlastními rozhodnutími vlastní realitu, život. Je Tvé Bezpodmínečné Právo. Jen je potřeba ty zdi, které tomu bránit zbourat, strhnout. Prokopat se k sobě. Nelpět na výsledku. Tvořit se záměrem.
Znovu si dovolit chybovat s Vědomím, že jsou to navigační body na mé cestě. A že chyby neznamenají, že jsem neschopná, nebo nedostatečná. Jsou to odrazové stupínky na nové cestě, kde rostu. Na cestě k sobě. Nechtít to logicky zdůvodnit. Ale dovolit si to přijmout a pochopit. Pak se to může pustit. Pak to může odejít. programy, přesvědčení, bolesti, lidi. Ti lidé, kteří nám potvrzují tu naši starou identitu a kteří i potřebují, abychom v ní setrvali. Kvůli nim. Naše odvaha jít novou cestou, nebýt ta ovce jim ukazuje to, čeho oni v daný okamžik buď nechtějí, nebo prostě nemohou být schopni. Většinou jsou příliš spokojeni s tím, co žijí, než aby se odhodlali ke změně. A to jim vadí. Nebudou mít pochopení pro Vaše prožitky, pro Vaši cestu, Tvou cestu. Neví, jsou nevědomí o čem to mluvíš a proč to jako jdeš, když je to na hovno. Jo pravda. Ono to chvilku smrdí. Ale pak to hovno přinese štěstí.
Vědět, že ta cesta bude těžká, protože čím více se budeš chtít vrátit k tomu starému, co fungovalo, tím více budeš narážet na to, aby to tam nešlo. Cesta zpět není cestou, která tě zavede do bezpečí, i když ti to hlava bude říkat. protože to staré je energetický konstrukt identity, která jsi nebyla ty. Byli to druzí lidé, kteří skrze tebe uskutečňovali své já. Byla to jejich cesta ne tvá. Nebyl to Tvůj život. Proto cesta zpět je cestou nikam. A teď prosím nemyslím, že nemáme brát na vědomí a popírat strach!!!! V žádném případě. Hovořím zde o vzorcích, přesvědčeních, která máme uloženy v obrazových depozitářích, které máme spojeny ze, zkušenostmi. Sama dobře vím, že jestliže jsi byla jako dítě týraná atd. Je zcela na místě vzít na vědomí reálné fyzické ohrožení, které ti může hrozit od např. původního pachatele.
A pak. Konečně pak. To přijde. Den za dnem se těšit na nový den. Cítit se celá a plnohodnotná. Vědět, že je v pořádku volit si sebe, lidi, kteří sdílejí stejné hodnoty, jako sdílím já. Kteří vidí a jsou si vědomi mé hodnoty. Že je v pořádku nastavovat hranice. Že je v pořádku nebýt ta hodná holčička, která by měla držet hubu a být slušná a nebýt drzá, sprostá. Která by se měla nechat manipulovat, proto aby dostala aspoň něco, co na ni zbyde. Že je v pořádku mít sebe samu na prvním místě a naslouchat svému tělu. Milovat své tělo, svůj chrám s Vědomí, že bez něj, ten život tady nezrealizuji. Děkovat za všechny smysly, kterými můžu „ochutnávat“ svět. Že je zcela v pořádku nahlas vyslovovat svou Pravdu a svůj názor. Protože nejdůležitější autoritou pro mne, jsem já sama.
Vědět, že jsem tady pro sebe, a tak je to v pořádku. Mít možnost rozhodnout se každý den, jaké budu mít myšlenky, jak o sobě budu smýšlet. Co budu prožívat a jaké dny s jakými lidmi budu trávit. Jak budu trávit svůj čas a jaký smysl, jaké hodnoty budu ve svém životě oslavovat.
Tak proto, si říkám. Miluji se. A děkuji si, za tu odvahu. Za tu sílu to nevzdat a ujít to. Tu cestu srdce. Protože stojí za všechno. Protože všechno jsem Já. A to je nejvíc. Stejně jako Ty.
Psáno světlem, s Láskou.
