Moje poslání

Můj příběh

Poprvé

Už jako malá jsem se cítila opuštěná, nemilovaná, jako bych do své rodiny nepatřila. Nerozuměla jsem, proč žiji mezi lidmi, kteří jsou sice mými biologickými rodiči, ale necítím s nimi opravdové spojení. Byli to pro mne cizinci, kteří mne vychovávali. Vnímala jsem jemnohmotný svět i to, že jsem jiná. Vůbec jsem nechápala, proč tady mám žít a být. Nemilovaná, nechtěná, opuštěná. Bezpečný domov, místo, kam bych patřila, pro mě neexistovalo. Chyběla láskyplná náruč, citlivé doteky, zdravé hranice a láska. Pocit, že někam patřím.

Jsem dcerou narcistních rodičů. Moje matka, Temná matka, a otec, cholerický narcis, mě nikdy nepřijali. Můj bratr – narcistní sadista – mě psychicky i fyzicky týral. Byla jsem zneužívané dítě, ačkoli jsem dlouho ani nevěděla, co to znamená. Sexuálně zneužívána, znásilněná. Což jsem měla vytěsněné. Pocit, že mi život utíká před očima, že nežiju ten svůj a jsem jen přihlížející hororového temného filmu. Kontinuální vnitřní bolest, která je tak velká, že nejde unést. Od které utéct dál, už nejde. Není kam. Tam dál od ní už je jen konec života. Přitom z vnějšího pohledu nemá „opodstatnění“. Okrádání, ponižování, despotizmus, týrání a vydírání emoční, psychické, fyzické. Bossing a mobbing. Šikana. Zrada a zneužití. Neláska, nepřijetí.

Prožívala jsem život jako horor, jako temný film, ve kterém jsem jen pasivní přihlížející bojující o život. Bolest byla všudypřítomná. To vše mi ukradlo kus mého života.

To vše byl můj život. Než jsem se rozhodla, tomu všemu čelit. Vší té temnotě a zachránit se. Svůj život. Postavit se sama za sebe a znovu najít samu sebe. Projít těmi nejtemnějšími údolími, abych našla Světlo svého života a znovu prožívala Lásku, kterou jsem a kterou jsem vždycky byla. Tak začala moje cesta srdce. Transformace k sebepřijetí, sebelásce, sebevědomí a naplněnému životu.

Už v první třídě jsem měla možnost začít se sportovní gymnastikou pod vedením stříbrné olympioničky Adolfíny Táčové. Chtěla jsem to všechno umět, jako to uměly ty starší gymnastky. Lítat vzduchem a dělat ta salta. Měla jsem touhu a ambice být nejlepší a reprezentovat na olympiádě. Rozhodnutí přejít do jiného gymnastického klubu se změnou trenérky bylo nešťastné. Byla stejná jako moje matka. Namísto podpory a motivace, správného trenérského vedení jsem se pro ni stala debil z Baníku, pitomec, Mařena, Marfuša, kráva, úplně blbá, neschopná, pitomec. Místo podpory mého talentu mne neustále jen deptala a ponižovala. Byla jsem přece neskutečný talent a ten se musí po zásluze potrestat, protože jsem nebyla ten její vybraný miláček. Její nenávist k mojí bývalé trenérce, medailistce byla obrovská, protože ona byla úspěšná Olympionička a ona ne. Stejně tak, jako k mojí matce. Vzájemně byly si zrcadlem. Tak jsem pro ně byla jejich terčem.

V té době jsem se také musela starat o domácnost, jako by mi bylo dvakrát tolik. Matka začala podnikat a očekávala, že ji nahradím. V deseti letech to byla nadlidská zátěž. Za každou drobnou chybu mě čekal trest – noční přepadávání a tahání za vlasy kvůli neumytému sporáku. Cílené zpochybňování mojí pravdy, falešná obvinění a tresty za něco, co jsem neudělala. Když pachatelem byl její milovaný narcistní zlodějíček a podvodník, násilník a predátor synáček. Zpochybňování mne samé, mých potřeb. Byl to zlý sen, ze kterého jsem se už chtěla probudit. Neustálé zpochybňování mých potřeb a hodnoty mé existence mě vedlo k jedinému přání – vyrůst a utéct.

Připadala jsem si, jako by mé dětství ani neexistovalo. Jediné vzpomínky, které mi zůstaly, byly na strach a opuštěnost. Často jsem musela dělat práci za všechny, a přitom jsem nikdy neměla pocit bezpečí. Nikdy nic nebylo dost. Matčina narcistická a manipulativní povaha mě zasáhla hluboko. Abych to přežila, vše jsem musela potlačit do podvědomí. V té době se duševním zdravím, bezpečím dětí v naší zemi nikdo nezaobíral. Linkdy bezpečí neexistovaly.

Psychickou bolest, kterou jsem si nesla z domova, kterou jsem pokládala za normální. Předpokládala jsem, že to tak mají všichni stejně, když to tak prožívám já, tak to mají i jiní taky tak. Jsem vyměnila za fyzickou. Vydržela jsem to osm let. Přišlo zlomové období, kdy jsem už dál nechtěla. To, po čem jsem zoufale toužila byla normální rodina, mít pocit přijetí, zázemí a bezpečí. Jen jsem zapomněla, že doma to nenajdu. Nebylo to o mne, ale o těch, co nechtěli, abych toho byla součástí.

Dětství mi uteklo, nebylo pro něj v mém životě místo. To rané, jsem si příliš nevybavovala. Jen občas probleskla vzpomínka na zavřený pokoj, krajíc chleba a vodu, neláska, fyzický teror sourozence, kdy mi šlo o život, které bylo přehlíženo a omlouváno. Domov pro mne znamenalo místo, kde mi jde o život. Věznění doma matkou.

Zpětně jsem prozřela, kolik mi toho bylo naloženo. Co vše jsem prožívala a zažívala. Ale to až za mnoho a mnoho let. Kdy jsem byla připravena tu bolest z toho všeho znovu prožít.

Po ukončení gymnastické kariéry se mi ve své podstatě rozpadl celý „svět“, který jsem do té doby znala. Matka zkrachovala. Tak nějak mi to zapomněla říct. Tak nějak přišla doba, kdy se domnívala, že nemusí nést odpovědnost za své závazky. Odpojená elektřina, plyn. Zima v bytě, exekutor, výběrová řízení na jako že nové hradní tatínky. Hlad. Matka se starala o sebe. Užívala si. Zřekla se odpovědnosti za mne a stala jsem se pro ni otravný hmyz, kterého je nutno se zbavit, protože jí překáží. Narcistní temná matka si dá vždy záležet na tom, aby ses cítila jako ten největší odpad na skládce. A skrze Tvé nenaplněné potřeby tebou bude manipulovat, ještě Tě bude vinit za to, že je máš.

Měla jsem nastupovat na gymnázium a neměla jsem ani na knížky, někdy ani na menstruační potřeby. Otec po odchodu z rodiny a manželském rozvodu přestal plnit své závázky. O naprosto směšné výživné, nedostatečné se muselo soudit. Matka mou manipulací a vydíráním emočním a citovým si zajistila, že jsem ji byla svěřena do péče. Bylo to vše, jen ne to. Byla jsem její kořist, její pomsta otci, který odešel od rodiny za jinou ženou a tím to pro ni skončilo. Využila mne. Pak jsem pro ni byla už jen odpadová přítěž. Navenek však hrát divadlo o dokonalé matce, kterou by mi měl kdokoliv závidět. To jde narcisům skvěle. vyvolat úžasný první dojem.

Matka mě zatáhla do světa ezoteriky a spirituality – numerologie, tarot, regrese. Bez mého vědomí mě začala přes tyto nástroje nenápadně ale tvrdě manipulovat. Narcistní, Temná matka nikdy nepřijme odpovědnost za vlastní selhání. Manipulací Tě donutí myslet si, že to, co se jí v životě děje Tvoje vina a Tvoje selhání. Tak začalo v mém životě zneužívání spirituality a Bezpodmínečného Práva na Informace.

Moje duchovní stránka se aktivovala, aniž bych si to tehdy uvědomovala.

V šestnácti letech jsem prošla několikátou regresí pod matčiným vedením. Což se nesmí.
To jsem nevěděla. Aniž bych si toho byla vědoma, regrese byla pro mě zcela osudová. Během ní, jsem se vrátila do Egypta. Oděna v obřadním zlatém oblečení, s čelenkou se zlatými kobrami jsem ukládala posvátné desky do jeskyně na tajné místo. Při odchodu, jsem byla postřelena otráveným šípem. Prožití umírání a setkání s Bohem ve mne zanechalo nezapomenutelný hluboký prožitek. Mnohé se tak, ve mne otevřelo. Kdo mne zastřelil a že nynější matka byla energií pocházející z Temného Zdroje Stvoření (jiné Vesmíry, které nemají zdroj Světla a Lásky ve svém stvoření. Není zde myšleno vytěsnění do „stínu“ ve smyslu duality) jsem pochopila až v průběhu mého duchovního probuzení a transformace.

Od té doby jsem byla velmi intuitivní. Aktivovala se mi jasnozřivost, aniž bych si toho byla vědoma. Oproti mým vrstevníkům, jsem si připadala v mnohém zcela odlišná. Musela jsem záhy řešit problémy, starosti dospělých, procházela těžkými zkouškami.
Na pubertu prostor nebyl. Zapadnout se mi nedařilo. Nejraději jsem byla sama se sebou, ve svém světě. Přesto. Zastávala jsem se „slabších“ a hájila „pravdu“. Bytostně jsem vnímala a nenáviděla nespravedlnost, uvnitř sebe samé jsem cítila, když lidé říkají lež. Co na srdci, to na jazyku pro mne bylo více než výstižné.

Zachraň si život holka

Čím více jsem byla svědkem, jak vypadá „duchovno“ díky matce, tím více jsem si byla jistá, že pro něj, v mém životě „nikdy“ nebude mít místo. Neustálé se stěhování z místa na místo, neustálé matčino mé opouštění. Existenční problémy, nemít na jídlo, dluhy. Stále stejná písnička od rozvodu rodičů. její neschopnost přijmout za tyto okolnosti odpovědnost.

Její pád do temnoty, krutý každodenní psychický teror a vydírání o peníze se časem staly nesnesitelnými. Veškeré její chování se skrývalo za duchovními „pravdami“ propletenými hrozbami, strašením a požadavky na mou jasnozřivost. Vytvořila iluzi dokonalosti, zatímco mě nazývala „hnusným a odporným hyenickým stvořením“, Satanem, kterému přála jen to nejhorší. Vinu kladla na mě – za všechno. Dokonce i za její rakovinu, protože jsem jí prý „dávala málo lásky.“ Vinila mě, že si nacházím partnera, protože jsem pro ni přestala být „zdrojem,“ rukojmím, a začala jsem si chránit vlastní hranice.

Matka vytvořila kolem sebe prostředí, kde jsem neměla místo. Všem kolem sebe vyprávěla příběh, ve kterém jsem já byla původcem veškerého zla, a prezentovala se jako oběť. Často mi volali cizí lidé – kteří mi vyčítali a neustále předhazovali, jak jsem hrozná, protože se nestarám o svou „chudou, úžasnou“ matku.

Nikdo se neptal: „Jaký je tvůj příběh? Co prožíváš ty? A jaké ta druhá strana mince? “

Můj život byl jeden velký neustálý strach. Změnil se v sebekontrolu, abych zase něco neudělala špatně. Kladla jsem si otázku, jak vůbec Bůh mohl dopustit, aby žena jako já, když je tak hrozná a odporná, nesoucí vinu za všechno, mohla přijít na svět. Navíc Obdarovaná Posvátnými Dary.

Kromě matky mi život ztížil i dlouholetý partner, jehož psychický teror se stále stupňoval. Když jsem si dovolila vyslovit svůj názor, skončila jsem s hlavou v talíři s jídlem. Když jsem se ozvala, dostalo se mi odpovědi, že „se můžu sebrat a táhnout, vypadnout, bydlet klidně pod most,“ pokud mi to nevyhovuje. Přísahal mi, že je věrný na smrt našich pejsků, že říká pravdu. Zatímco jsem věděla, že mě podvádí. Nejen já. Podle něj bych bez něj „chcípla hlady. Že vše co mám, jako že díky němu (vše jsem si platila sama),“ Byla jsem uvízlá v iluzorní zlaté kleci rozmazleného narcistního sobce, který mi jen odrážel mužské vzory z mé minulosti. Navíc se jeho manipulace a vydírání střídaly. Když jsem chtěla odejít, vyhrožoval s flintou v ruce, že se zastřelí.

Dostala jsem se do bodu, kdy jsem uvěřila, že můžu za všechno všech. Že můj život musí být utrpení. Že si v životě nezasloužím nic hezkého, ani to, aby mne měl někdo rád, natož miloval.

V hloubi duše jsem věděla, že takto dál žít nemůžu a že musím něco změnit. Začala jsem u matky – ukončila jsem kontakt. Její „schopnosti“ jako by s tím zmizely a ona padala ještě hlouběji do temnoty. Mě to však naplnilo obrovskou úlevou a štěstím. Rozhodnutí odejít bylo náročné, ale věděla jsem, že jde o můj život.

Byla jsem ochotná riskovat, protože jsem pochopila, že iluze pozlátka nestojí za promarněný život. Poprvé jsem se zachránila tím, že jsem se matky definitivně vzdala. Podruhé tím, že jsem odešla od partnera, který mě po léta ničil.

Rozhodnutí odejít z takových vztahů je náročné a sbírá se to dlouho. Chce to odvahu a neustoupit a neuhnout ani o krok. V tu chvíli Ti jde totiž o život. A to je vše. Protože jsi to TY.

Pojdˇ si hrát na schovku

Začala jsem žít svou prací – stala se mým životem. V farmaceutickém průmyslu, daleko od duchovna, jsem našla pocit seberealizace a mylně uvěřila, že právě kariéra je mou cestou. Bylo to období, kdy jsem hledala ztracené sebevědomí skrze výkon a úspěchy, které mi kdysi dávaly vnitřní sílu. Neuvědomovala jsem si tehdy, že se schovávám sama před sebou. Takto jsem žila dlouhých 14 let.

Čas od času se mi přesto „samo od sebe“ dělo něco zvláštního. V noci jsem slyšela zvony, které nikdo jiný neslyšel. Objevovaly se přede mnou bytosti, které mi připomínaly, kým jsem. Znovu a znovu se mi zjevovalo jméno Miranlaja. Ignorovala jsem to – práce „tam venku“ byla moje jistota. S mou rostoucí jasnozřivostí však narůstala i citlivost, a tak jsem si začala klást otázky a „opatrně, po špičkách“ hledat odpovědi. To, co jsem dřív viděla jen jako jednotlivé obrazy z minulých životů jako v kině na plátně, se teď ukazovalo jako příběh v širším kontextu. Jsem schopna dokonce do toho příběhu v minulosti vstoupit.

Stále jsem se držela své práce. Nechtěla jsem nic měnit – měla jsem přece práci jako všichni ostatní. Že hraji hru na schovávanou sama se sebou, jsem neviděla. Vzpomínky na matčiny manipulace mě držely v bezpečné, ale nepřekonatelné vzdálenosti od mého pravého já.

Jak se říká, i tak bývá. Sama před sebou nikdy neutečeš.

Podruhé

Zastav se a zachraň se znovu

Citlivost, jasnozřivost, schopnost vnímat skryté záměry lidí kolem mě – to vše gradovalo. Uvědomovala jsem si, že mé tělo a já už dál nemůžeme pokračovat tímto směrem. V toxickém prostředí, mezi taxickými lidmi, že i jaderná elektrárna se svým uranem byl v porovnání snimi čajíček pro batolata, jsem si začala uvědomovat, že do něj nepatřím.

„Musíš se zachránit,“ říkal mi stále hlasitěji můj vnitřní hlas.

Varování ke mně přicházela častěji a jasněji. Viděla jsem sen, ve kterém mě vystříhávali z havarovaného auta a transportovali vrtulníkem. Věděla jsem, že to byla předtucha, varování, které je pro DAREM. Peníze už mi za tohle všechno „nestály“ – věděla jsem, že ani společnost, pro kterou pracuji, ani toxičtí kolegové si mou práci už vůbec nezaslouží.

Tehdy jsem pochopila, že někteří lidé jsou skutečně toxičtí a že jim dělá dobře ubližovat. Dává jim to iluzi moci – ale je to jen iluze. Když mi matka kdysi říkala, že jsem „hyena,“ stvořila zrcadlo této iluze. A realita mi teď ukazovala její pravou tvář. Díky zrcadlení vytvořené falešné iluze o sobě, v realitě jsem je měla přímo na očích. Bylo to toxické obludárium ubohých chudáků, jejichž jedinou hodnotu je vykořisťovat, a to na všech úrovních. Hyeny jsem měla ve svém životě a trávila snimi čas v officu v práci.

Potřebovala jsem klid a bezpečný prostor, kde budu moci vše zpracovat, odpočinout si. Kdo si prošel šikanou, diskriminací ví, o čem je řeč. Tělo bylo zcela vyčerpané, stejně jako já. Být jen sama se sebou, od všeho a všech korporátních lží, nesmyslů. Od těch toxických predátorů, jak mužů, tak žen. Bylo mi z těch lidí fyzicky zle.

Když chceš Boha, Stvoření, Světlo, zdroj, Jsoucno rozesmát, řekni mu své plány.

Říká se.

Svatá pravda.

Seděla jsem v kuchyni na židli, zírajíc na jasan na zahradě. Svým vnitřním zrakem jsem viděla, jak vše uvnitř mne začalo zářit jasným světlem. Ocitla jsem se opět v Egyptě, ve známé jeskyni, na tajném místě. Vytahovala jsem ze skály ukryté Posvátné desky. Začaly zářit jasným Zlatým světlem a já v nich začala číst. Poprvé, jsem bytostně ve svém srdci vnímala bezpodmínečnou lásku. Zaplavil mne pocit štěstí a bezpečí. Poprvé od první třídy, kdy jsem začala podávat výkony jsem si dovolila zpomalovat.

O pár týdnů později ve mne znovu zářilo Zlaté, jasné světlo. Celou mě prozářilo a ozval se hlas: „Věříš mi?“

Zaskočena, co se děje, jsem mlčela.

„Věříš mi?“ zaznělo znovu.

Došlo mi, že se ptá samotný Bůh, Světelný Zdroj, vesmír.

„Ano, věřím,“ odpověděla jsem srdcem. „Nech se vést hlasem svého srdce,“ zněla odpověď.

V ten okamžik se mi život „zastavil“. Byla jsem celý vesmír a zároveň jsem byla vším. Ten okamžik byl věčností.

Bylo to mé druhé setkání s Bohem. Nebo s Bezpodmínečnou Láskou, Světlem, Zdrojovým Vědomím, Vesmírem. Nazvěte si to, jak chcete. Když k vám promlouvá Bůh sám, je to prožitek, který se nedá popsat ani předat. Je to nekonečná, bezpodmínečná láska, štěstí, bezpečí. Začala jsem hlasu svého srdce naslouchat, nechala jsem se jím vést a poprvé v životě jsem se skutečně zastavila.

Začala jsem na sobě vnitřně pracovat a krok za krokem se nořila do hlubin svého vlastního příběhu. V průběhu sezení jsem si připomínala, kým jsem byla a proč jsem tu. Čas od času jsem navštěvovala místa minulých životů, která odkrývala kořeny mé bolesti a strachů, přinášela důležité odpovědi a ukazovala cestu dál. Poznání, že jsem v minulosti byla součástí něčeho Posvátného a Velkého, pro mě dlouho nebylo snadné přijmout. Na jednu stranu to ve mně vyvolávalo touhu po hlubokém spojení se svým nitrem, ale zároveň i silný pocit odpovědnosti a výzvy – odhodlat se a nechat tento příběh ožít. Přijmout, že být toho součástí, je stále platné.

Pocit, že nepatřím do rodiny, ve které jsem se narodila, mě provázel celý život. Bylo osvobozující dozvědět se, že mou duši doslova unesli ti, kteří nestojí ve Světle. Všechny ty dlouhé roky a pocity samoty a nepatřičnosti, že nikam nepatřím. Pochopila jsem, že měly svůj skrytý význam a že byly oprávněné. Ne vše, tak jak je předkládáno jako pravda, že se to tak děje a stává, je Pravda Ultimátní. A jak je důležité, důvěřovat sobě a své intuici a naslouchat hlasu své duše. Bylo osvobozující dovědět se, že mou duši unesli ti, kteří nestojí ve Světle. (Potvrzeno svalovým testem). Ukradené duše těsně před narozením nejsou výjimkou. Jen se o tom nemluví.

Má duše procházela zkouškami, které mě měly přivést k uvědomění, že si nesu určité dary a schopnosti – a že jsem se jich kdysi kvůli ochraně druhých vzdala a obětovala sebe samu. Přišla jsem na to, že i když jsme si třeba nezvolili snadnou cestu, každý krok nám otevírá nové dveře k sebepoznání.

Krok za krokem jsem si začala uvědomovat, že moje duše prošla zkouškami, které mě měly přivést k poznání mojí síly a schopností. Na této cestě jsem si začala uvědomovat, že pomoc druhým a přijetí sebe sama jsou vzájemně propojené – a že se vlastně jedno bez druhého neobejde. Nicméně to neznamená, že se musíme obětovat, svůj život a své štěstí pro druhé. Toto je ultimátní manipulace ezo nerealizmu a zraněného spirituálního světa. Stejně tak, že se musíme nechat využívat, manipulovat. Slepě následovat.

Čím více jsem na sobě pracovala, tím více se mi odkrývalo. Začala jsem pociťovat spojení se silou, která mě vedla k přijetí mého poslání. Pochopila jsem, že když se člověk spojí se svým vědomím a vnitřní pravdou, přináší to hlubokou transformaci, kterou nelze zastavit ani kontrolovat. Je to síla, která nás vede vpřed – je potřeba ji přijmout, dovolit si „být“ a nechat vše plynout. Když se snažíme ji mít pod kontrolou, ubližujeme tím pouze sobě. Nicméně také nečekat v koutě, že se něco stane bez naší aktivity v realitě. Najít ten správný rytmus a vhodný okamžik pro seberealizaci v souladu se svým srdcem, myslí a tělem. ženským cyklema přirozeností.

Tato zkušenost mě přiváděla k minulým inkarnacím a pomáhala mi spojovat části mé duše, které byly v průběhu času odštěpeny a které nyní čekaly, až je očistím a navrátím k sobě. Na své cestě jsem objevovala odpovědi na otázky, které mě dlouho provázely, a pochopila, že životní zkoušky, jimiž jsem prošla, byly klíči k tomu, abych se s těmito částmi duše opět spojila. Každý krok odkrýval střípky skrytých darů a tajemství, která jsem potřebovala pochopit, abych mohla v plné síle pokračovat dál.

Cestovala jsem na místa jiných světů, setkávala se s tím, co se skrývá za běžnou realitou. Byly mi odhaleny části mého příběhu, posvátná tajemství a významné symboly. Práce s nimi pro mě byla zároveň procesem hlubokého léčení, díky kterému jsem získala sílu a vděčnost za všechny tyto dary. Pomohly mi nahlédnout hlouběji do toho, co jsem v minulosti opustila, a znovu přijmout šamanskou a duchovní moudrost, kterou mi vesmír postupně odhaloval.

Každá zkušenost mě posouvala dál a uváděla do větší rovnováhy. Často jsem se při tom musela ponořit do vlastních stínů, abych v nich našla ztracené části sebe, a čelit těžkým emocím, které mě držely dál od mé skutečné podstaty. Tento proces nebyl snadný. Cítila jsem, že projít si svou temnotou a vyrovnat se s ní znamená proměnit vše, co tam najdeme, v nové uvědomění, a nakonec i v něco čistého – něco, co ve mně může znovu zářit jako světlo.

Na této cestě sebepoznání jsem se postupně smířila s tím, že kdo jsem, neurčuje to, jak mě vidí ostatní, nebo jak mě vnímal můj okolní svět. Mým skutečným úkolem bylo nalézt, kdo jsem v hloubi svého nitra, a přijmout každý kousek svého vlastního příběhu, ať už byl jakkoliv těžký nebo překvapivý.

Dnes vím, že každá událost a každé setkání bylo cestou k tomu, abych si uvědomila svou vlastní sílu a své dary. Tato cesta mě naučila, že vše, co zažíváme, má smysl, a že tyto zkušenosti nás přibližují k pravdě, kterou máme sdílet s druhými – protože často odrážejí to, co v hloubi duše prožíváme všichni.

„Protože o tom, kdo jsi, rozhoduje to, co je v Tobě“.

Ne to, v co Tě chtěli přetvořit, v co se Tě snažili chtěli zmanipulovat, či to. Jaká bys měla být abys byla vyhovující, abys byla milovaná, abys byla vyslyšená, slyšená, přijímaná, ohodnocována, respektovaná….

Bylo zcela nutné, aby se vše „staro-nové“ ve mne usadilo a naladilo na správné frekvence. Chvíli trvalo, než mi i vlastně „došlo“, proč to vše. Vědoma si Daru, který mi byl tímto do života dán. Rodiče mi dali jméno Marie, křtěná jsem Marie. A Bůh mi dal Jméno Al Mayeira An Maat Raa A v této inkarnaci jsem přijala další jméno Miranlaja. Znamená to TA, CO VLÁDNE SVĚTLEM.

Potřetí

Nadechni se a sviť

Když pomyslně vystoupíš z labyrintu. Z „dolů“ vystoupáš na povrch, vše je jinak.

Jsi si Vědoma. Sebe sama. Prostě JSI. JSI HODNA VŠEHO, PO ČEM TVÉ SRDCE TOUŽÍ, BEZPODMÍNEČNĚ A BEZ PODMÍNEK. Na začátku byl Bůh se svou otázkou. Na pomyslném konci, který byl pro mne novým začátkem, se mi dostalo daru setkání s Černou Madonou. Zjevila se mi a požehnala mi během meditace. Patronka všech sirotků, nechtěných, odložených, odmítnutých dětí….Konečně jsem se osvobodila.

Pak, jsem se prostě, a jedno-duše nadechla a začala zkušenosti, poznatky z mé transformační cesty, nejen ze Třetí do Páté dimenze sepisovat v Čakrovém Klíči. Který následně dospěl obohacený o mnohaleté poznání a zvědomování si a transformování toho, co bylo vloženo do mého Vědomí před pádem Atlantidy-konceptu Bezpodmínečných Práv stvoření do Transformačního Klíče Bezpodmínečných Práv Stvoření. Napsaného Světelnou řečí. Pochopila jsem smyls všech těch bolestí, které nyní dávají hloubku mému životu. Abych z absolutní Temnoty, nelásky mohla vyrůst a svítit. Navracet tak dcerám narcistních, Temných matek, otců Ztracené sebevědomí, sebelásku a sebehodnotu, sebeúctu. Abys opětovně žila a prožívala svou jedinečnost a tu sdílela se světem. Jak Ty sama chceš a toužíž. Abys žila svůj život. Abys věděla, že nejsi ani špatná, ani ztracená, ani rozbitá. Že jsi dost dobrá a vždycky byla.

Abys věděla, že na to máš Bezpodmínečné Právo dané stvořením. Nikomu nic nedlužíš, ani Tvůj život Tvé matce, nebo otci. Je jen a jen Tvůj. Máš bezpodmínečné právo sním naložit a prožít si jej, jak Ty toužíš. Tvé touhy jsou oprávněné a Tvá Duše se takto Touží prožívat. Tak to je v pořádku.

In-FORMACE psané Světelnou řečí v Transformační klíči Bezpodmínečných Práv Stvoření, Ti předají koncept stvoření zevnitř. Díky tomu pochopíš, proč se Ti v životě děje to, co se Ti děje. Díky tomu pochopíš to, jak funguje ve své podstatě Tvé energetické stvoření, Tvůj život a Ty sama. Věřím, že předá přesně to správné a potřebné všem, kteří tápou ve tmě. Cítí se opuštěni, ztracení a nevědí kudy a jak dál, co se jim to v tom životě zcela náhle, ne-čekaně samo od sebe, začalo dít.

Klíčové Informace, s jednotlivými Klíči = návody, Ti odemknou cestu k nalezení Tebe samé uvnitř Tvého srdce. Osvobodí Tě ze stínu a područí Tvé narcistní, Temné matky, nebo otce. Osvobodí tě z bolesti a utrpení nesebelásky a sebenenávisti o které nevíš, že prožíváš a používáš proti sobě. Konečně pochopíš, že není nutné opouštět sebe samu – vzdávat se sebe sama proto abys. Najdeš a osvobodíš samu sebe. Tím začneš žít konečně svůj jedinečný život a začneš prožívat Lásku.

To nejde uspěchat. To nejde urychlit. To nejde odseknout. My nemůžeme jít jen tak do nějakého programu, kde Ti budou říkat, co máš dělat a kdy to máš dělat. Narodit se takové matce, takovým rodičům znamená mít hloubku prožitku – prosotor dostatečný pro uzdravení. Nelze se srovnávat s někým, kdo si prožil („jen jednu příhodu“.) Čímž to nebagatelizuji, nicméně je nutné říct, že ten záběr je velký.

Mít na to časoprostor, který Ti dá pocit bezpečí, že Ti to nikam neuteče, že to vše máš stále k dispozici, že na to vše máš dost času. Protože teprve když vytvoříme prostor pro změnu, což znamená to, že pomyslně necháš umřít ty staré iluze o Tobě a Tvé vhodnosti, dostatečnosti proto, aby…tak teprve pak můžeš tvořit něco nového.

Nebudu ti říkat, že máš změnit od základu svůj život, že máš aplikovat nějaké návyky, že musíš něco odseknout, něco ničit, pálit, trvale odseknout tvou minulost, něco vymýtit, že musíš obětovat nějaké části Tebe samé, abys dosáhla potvrzení Tvé Úplnosti a dostatečnosti proto, po čem ze srdce toužíš.

Stejně tak, Ti nebudu říkat, abys od základu změnila sebe samu proto, abys byla milovaná, abys byla někým vybrána, schválena, někam patřila. Dostala, nebo si „zasloužila“ to, po čem toužíš. Nemusíš prožívat strach z toho, že musíš být součástí nějaké skupiny aby…vím, jaké to je, když člověk potřebuje samotu pro uzdravení své minulosti. Abys s ní a k ní nebyla neustále připoutána a spoutána bolestí. Minulost a její bolestné prožitky nezměníš, ale jejím přijetím a uzdravením se tak vrátíš k té nejmocnější bytosti na Zemi. A to jsi TY.

Protože jedině zdravý vztah vědomý k sobě samé je výchozí bod, ze kterého, můžeš budovat zdravé vztahy s ostatními a zvolit si Tvou cestu vpřed. To bez ohledu na to, co jsi ve svém životě zažívala, nebo viděla. Transformační Klíč Bezpodmínečných Práv stvoření je ve své podstatě “navigační manuál”, který tě povede na TVÉ vlastní cestě Tvým vlastním autentickým tempem, k Tobě samé. Máš bezpodmínečné Právo dané samotným Stvořením Tvého života mít a prožívat vše, po čem Tvé srdce, Tvá duše touží.

NIKDY NENÍ POZDĚ!!!!!

To, co je na Tobě, je rozhodnutí pro vyslovení ANO SOBĚ SAMÉ. Nedělej to pro druhé. Udělej to PRO SEBE. Ty jsi vše. A vše je v Tobě. Máš to v sobě, ve svém srdci.