Marie Miranlaja

Jako malá jsem se cítila tou nejopuštěnější, nemilovanou holčičkou na světě. Nerozuměla jsem, proč žiju v rodině, kam nepatřím a mám rodiče, kteří nejsou mými pravými rodiči. I když byli ti biologičtí. Vnímala jsem jemnohmotný svět i to, že jsem jiná. Vůbec jsem nechápala, proč tady mám žít a být. Nemilovaná, nechtěná, opuštěná, nemám domov, místo, kam patřím, bez pocitu bezpečí a bezpečného domova. Chyběla láskyplná náruč, citlivé doteky, zdravé hranice a láska.

Dcera narcistních rodičů, Temné matky, cholerického narcistního otce, který nepřijal svou roli nepřijal. Sestra narcistního sadistického cholerického sourozence. Týrané dítě, které o tom, že je týrané a jak moc, neví. Sexuálně zneužívána, incestně znásilněná. Což jsem měla vytěsněné. Pocit, že mi život utíká před očima, že nežiju ten svůj a jsem jen přihlížející hororového temného filmu. Kontinuální vnitřní bolest, která je tak velká, že nejde unést. Od které utéct dál, už nejde. Není kam. Tam dál od ní už je jen konec života. Přitom z vnějšího pohledu nemá „opodstatnění“. Okrádání, ponižování, despotizmus, týrání a vydírání emoční, psychické, fyzické. Bossing a mobbing. Šikana. Zrada a zneužití. Neláska, nepřijetí.

To vše byl můj život. Než jsem se rozhodla, tomu všemu čelit. Vší té temnotě a zachránit se. Svůj život. Postavit se sama za sebe a znovu najít samu sebe. Projít těmi nejtemnějšími údolími, abych našla Světlo svého života a znovu prožívala Lásku, kterou jsem        a kterou jsem vždycky byla. Tak začala moje cesta srdce. Transformace k sebepřijetí, sebelásce, sebevědomí a naplněnému životu.

V první třídě si mne vybrala pod svá křídla trenérka sportovní gymnastiky, účastnice olympiády-Adolfína Táčová. Splnilo se mi přání. Chtěla jsem to všechno umět, jako to uměly ty starší gymnastky, lítat vzduchem a dělat ta salta. Protože pak, si mne třeba někdo všimne a bude mít rád. Chtěla jsem být lepší a jít výše. Jenže rozhodnutí přejít do jiného gymnastického klubu se změnou trenérky bylo nešťastné. Byla totiž stejná jako moje matka. Namísto podpory a motivace, správného trenérského vedení jsem se pro ni stala debil z Baníku, pitomec, Mařena, Marfuša, kráva, úplně blbá, neschopná, pitomec. Místo podpory mého talentu mne neustále jen deptala a ponižovala. Byla jsem přece neskutečný talent a ten se musí po zásluze potrestat, protože jsem nebyla ten její vybraný miláček. Její nenávist k mojí bývalé trenérce, medailistce byla obrovská, protože ona byla úspěšná Olympionička a ona ne. Stejně tak, jako k mojí matce. Vzájemně byly si zrcadlem. Tak jsem pro ně byla jejich terčem.

Zvládat vrcholově trénovat, školu, domácí práce, které po mne matka vyžadovala jako od dospělé ženy, aniž by mi ukázala a naučila, jak se, co dělá. Očekávala, že ji plně nahradím, protože začala podnikat. V deseti letech to holčička zvládne těžko. Noční přepadávání a tahání za vlasy z postele, jen proto, že jsem špatně umyla sporák. Neustále zpochybňování mojí pravdy, když jsem byla trestána za něco, co jsem neudělala. Když pachatelem byl její milovaný narcistní zlodějíček a podvodník, násilník a predátor synáček. Zpochybňování mne samé, mých potřeb. Nebyla jsem on, tak jsem jsi dle ní a otce nic nezasloužila. Moji nejčastější myšlenkou bylo, že už chci být dospělá, že už si chci vydělávat na svůj život a nemít s nimi nic společného. Byl to zlý sen, ze kterého jsem se už chtěla probudit.

Psychickou bolest, kterou jsem si nesla z domova, kterou jsem pokládala za normální. Předpokládala jsem, že to tak mají všichni stejně, když to tak prožívám já, tak to mají i jiní taky tak. Jsem vyměnila za fyzickou. Vydržela jsem to osm let. Přišlo zlomové období, kdy jsem už dál nechtěla. To, po čem jsem zoufale toužila byla normální rodina, mít pocit přijetí, zázemí a bezpečí. Jen jsem zapomněla, že doma to nenajdu. Nebylo to o mne, ale o těch, co nechtěli, abych toho byla součástí.

Dětství mi uteklo, nebylo pro něj v mém životě místo. To rané, jsem si příliš nevybavovala. Jen občas probleskla vzpomínka na zavřený pokoj, krajíc chleba a vodu, neláska, fyzický teror sourozence, kdy mi šlo o život, které bylo přehlíženo a omlouváno, protože to byl narcistní syn narcistních rodičů. Procházelo mu vše, včetně sexuálního zneužívání. Které na mne bylo páchán i ze strany rodičů. Domov pro mne znamenalo strach, místo, kde mi jde o život. Kde není zázemí, žádné zastání, opuštěnost. Věznění doma matkou a dělání práce za všechny. Strach. Vše bylo pečlivě zameteno do podvědomí. Zpětně jsem prozřela, kolik mi toho bylo naloženo. Co vše jsem prožívala a zažívala. Ale to až za mnoho a mnoho let. Kdy jsem byla připravena tu bolest z toho všeho znovu prožít.

Matka zkrachovala. Tak nějak mi to zapomněla říct. Tak nějak přišla doba, kdy se domnívala, že nemusí nést odpovědnost za své závazky. Odpojená elektřina, plyn. Zima v bytě. Neměla jsem co jíst, protože jsem ještě nebyla schopna vydělávat. Hlad. Matka se starala o sebe. Užívala si. Jedla jsem aspoň kompoty. Do dnes je nesnáším. Bylo jí to jedno. Hodila po mne starý plesnivý chleba a margarín se slovy co si stěžuju. A tak u nás taky zvonil exekutor, výběrová řízení na jako že nové hradní tatínky, a to velmi často. Nebavila se semnou a nikdo semnou nic nekomunikoval. Byla jsem jako že v rodině, přesto jsem byla neustále ignorovaná. Narcistní temná matka si dá vždy záležet na tom, aby ses cítila jako ten největší odpad na skládce. A skrze Tvé nenaplněné potřeby tebou bude manipulovat, ještě Tě bude vinit za to, že je máš.

Po ukončení gymnastické kariéry se mi ve své podstatě rozpadl celý „svět“, který jsem do té doby znala. Ad jednak, dril vrcholové sportovkyně a ten režim. Ad dvě. Rodina. Ad tři. finanční zdroj pro rodinu díky krachu matky a její firmy. Měla jsem nastupovat na střední školu a neměla jsem ani na knížky, někdy ani na menstruační potřeby. Tak jsem se začala za svůj menstruační cyklus podvědomě stydět. Matka mou manipulací a vydíráním emočním a citovým si zajistila, že jsem ji byla svěřena do péče. Bylo to vše, jen ne to. Byla jsem její kořist, její pomsta otci, který odešel od rodiny za jinou ženou a tím to pro ni skončilo. Využila mne. Pak jsem pro ni byla už jen odpadová přítěž. Odpadu je třeba se zbavit. Navenek však hrát divadlo o dokonalé matce, kterou by mi měl kdokoliv závidět. To jde narcisům skvěle. vyvolat úžasný první dojem.

Matka se rozhodla dát na dráhu EZO. Numerologie, karty, regrese. Aniž bych sama chtěla, tak jsem skrze to začala poznávat „spirituální svět“. Četla jsem nejrůznější knížky, vykládala tarotové karty, numerologické rozbory. Vše mi přišlo důvěrně známé, samozřejmé. Přesto jsem tomu nevěnovala pozornost. To, čemu jsem nemohla věnovat pozornost a co mi ve své podstatě „unikalo“, bylo to. Že skrze spirituální nauky mnou matka začala manipulovat. Díky tomu, co se o mne dověděla, co se jí „objevilo“, jsem byla opětovně ta nejhorší. Narcistní, Temná matka nikdy nepřijme odpovědnost za vlastní selhání. Manipulací Tě donutí myslet si, že to, co se jí v životě děje Tvoje vina a Tvoje selhání. Tak začalo v mém životě zneužívání spirituality a Bezpodmínečného Práva na Informace.

V šestnácti letech jsem prošla několikátou regresí pod matčiným vedením. Což se nesmí.
To jsem nevěděla. Aniž bych si toho byla vědoma, regrese byla pro mě zcela osudová. Během ní, jsem se vrátila do Egypta. Oděna v obřadním zlatém oblečení, s čelenkou se zlatými kobrami jsem ukládala posvátné desky do jeskyně na tajné místo. Při odchodu, jsem byla postřelena otráveným šípem. Prožití umírání a setkání s Bohem ve mne zanechalo nezapomenutelný hluboký prožitek. Mnohé se tak, ve mne otevřelo. Kdo mne zastřelil a že nynější matka byla energií pocházející z Temného Zdroje Stvoření (jiné Vesmíry, které nemají zdroj Světla a Lásky ve svém stvoření. Není zde myšleno vytěsnění do „stínu“ ve smyslu duality) jsem pochopila až v průběhu mého duchovního probuzení a transformace.

Od té doby jsem byla velmi intuitivní. Aktivovala se mi jasnozřivost, aniž bych si toho byla vědoma. Oproti mým vrstevníkům, jsem si připadala v mnohém zcela odlišná. Musela jsem záhy řešit problémy, starosti dospělých, procházela těžkými zkouškami.
Na pubertu prostor nebyl. Zapadnout se mi nedařilo. Nejraději jsem byla sama se sebou, ve svém světě. Přesto. Zastávala jsem se „slabších“ a hájila „pravdu“. Bytostně jsem vnímala a nenáviděla nespravedlnost, uvnitř sebe samé jsem cítila, když lidé říkají lež. Co na srdci, to na jazyku pro mne bylo více než výstižné.

Zachraň si život holka

Čím více jsem byla svědkem, jak vypadá „duchovno“ díky matce, tím více jsem si byla jistá, že pro něj, v mém životě „nikdy“ nebude mít místo. Neustálé se stěhování z místa na místo, neustálé matčino mé opouštění. Existenční problémy, nemít na jídlo, dluhy. Stále stejná písnička od rozvodu rodičů. její neschopnost přijmout za to odpovědnost.

Matčin pád do temnoty a psychický, krutý každodenní teror, vydírání o peníze, byly časem zcela neúnosné. Vše schováno do duchovních pravd, skrytých za výhružkami, strašením a vynucováním si mojí jasnozřivosti. Vše zabaleno do úhlednosti iluze skvělého dojmu.

Matka mne nazývala hnusným, odporným, zrůdným hyenickým stvořením, Satanem, kterému přála ze srdce jen to nejhorší. Vinila mne za vše. Za to, že měla rakovinu, protože jsem jí prý dávala málo lásky. Co na tom, že nechodila k lékaři. Za to, že jsem si našla partnera. V tu chvíli jsem pro ni byla dcera, co ji zradila, protože jsem jí nastavila hranice a přestala jsem být jejím zdrojem, její rukojmí. Neustále předhazování, co vše pro mne jako že udělala. Matka díky své manipulaci vytvořila okolo sebe prostor, do kterého jsem nepatřila.

Opětovně se snažila zpochybnit můj život tím, že všem lidem v jejím životě vykládala svůj vymyšlený příběh oběti. Ve kterém byla pachatelem a původcem všeho zla má osoba. Běžně se stávalo, že mi volali cizí lidé, kteří mi kázali do telefonu, jak odporná jsem, že se nechci o svou ubohou tak úžasnou matku postarat. Jak hrozná jsem, že pro ni nejsem. Bylo to strašné. Nikomu z těch lidí, ani z rodiny, či vzdálené rodiny jsem „nestála“ za to, aby se zeptal: A jaký je Tvůj příběh. Co prožíváš Ty? A jaká je ta druhá strana mince?

Můj život, každodenní rutina, byl jeden velký strach. Kladla jsem si otázku, jak vůbec Bůh mohl dopustit, aby žena jako já, když je tak hrozná a odporná, nesoucí vinu za všechno, mohla přijít na svět. Navíc Obdarovaná Posvátnými Dary. Kromě matky, mne psychicky začal deptat, týrat i dlouholetý partner. Který, jak už to bývá svůj teror stále stupňoval. Když mi skončila hlava v talíři s jídlem, protože jsem vyslovila svůj názor, když jsem byla jen ta, co se může spakovat a vypadnout, když se mi to nelíbí, co vše mám, jako že díky němu (vše jsem si platila sama), když mi bylo vyhrožováno, že se zastřelí, když odejdu. Když jsem věděla, že mne podvádí, a přesto přísahal na smrt pejsků, že to není pravda. Když jsem byla pro něj absolutně neschopná, která si nevydělá ani na suchý rohlík a bez něj chcípne hlady. Byla to iluze zlaté klece, rozmazlené sobeckého narcistního partnera zrcadlícího mi mužské vzory, ze které jsem věděla, že chci odejít.

Dostala jsem se do bodu, kdy jsem uvěřila, že můžu za všechno všech. Že můj život musí být utrpení. Že si v životě nezasloužím nic hezkého, ani to, aby mne měl někdo rád, natož miloval.

Uvnitř sebe jsem vnímala, že tohle dlouho nevydržím. Věděla jsem, že se musím zachránit. Se svou matkou jsem se přestala stýkat. Její „schopnosti“ se začaly ztrácet. Matka začala padat do temnoty ještě hlouběji. Fakt, že se mne zřekla, mi přinesl pocit štěstí a neskonalou úlevu.

Rozhodnutí odejít z takových vztahů je náročné a sbírá se to dlouho. Chce to odvahu a neustoupit a neuhnout ani o krok.   V tu chvíli Ti jde totiž o život. A to je vše. Protože jsi to TY.

Byla jsem ochotna riskovat, protože jsem věděla, že iluze pozlátka mi nestojí za promrhaný život. Poprvé v mém životě jsem se zachránila tím, že jsem se s matkou zcela přestala stýkat. Podruhé, že jsem odešla od dlouholetého partnera.

Pojdˇ si hrát na schovku

Začala jsem žít svou prací. A má práce byl můj život. Daleko od všeho duchovního. Farmacie mi přinášela seberealizaci a mylně jsem se domnívala, že je to moje cesta, kde chci dělat kariéru. Bylo to také období, kdy jsem hledala své ztracené sebevědomí skrze to staré, co mi kdysi dávalo vnitřní sílu a tedy výkon. Aniž, bych si toho byla vědoma, byla to doba, kdy jsem utíkala a schovávala se, sama před sebou. Trvalo to 14 let.

Sem tam, „samo od sebe“ se mi v životě odehrálo něco zvláštního. V noci jsem slyšela zvonit zvony. Nikdo jiný je neslyšel. Přicházely ke mne jiné entity, které mi říkaly, kdo jsem. Jméno Miranlaja bylo vyslovováno. Nechávala jsem to být…práce „tam venku“ byla moje jistota. Jasnozřivost sílila, ruku v ruce také tím má senzitivita. Začala jsem si klást otázky a „opatrně, po špičkách“ hledat odpovědi. jestliže jsem dříve viděla minulé životy pouze jako v kině na plátně. Teď jsem byla schopna se na ně dívat ze všech stran. vidět celý příběh v kontextu. Byla jsem schopna dokonce do toho příběhu v minulosti vstoupit.

Stále jsem byla schovaná za svou pozici a nehodlala jsem na tom nic měnit. Měla jsem práci jako všichni ostatní. Tak to přeci má být. Že hraju schovku sama se sebou, před sebou. Jsem neviděla. Vzpomínky na temnou matku mne udržovaly stále v nepřekonatelné vzdálenosti od sebe samé.

Jak se říká, i tak bývá. Sama před sebou nikdy neutečeš.